Rodičovství je pro mě…, ale to až o kousek dál. Možná by stačilo říct, že jsem šťastná, že jsem máma. Máma, která dělá chyby, ale stále jsem máma, která miluje. A ať už se stalo cokoli, když přestaneme věci hodnotit a jen si začneme více uvědomovat, jak se cítíme, opadne to velké břímě ideálního rodiče a začneme být ve vztahu k dětem více autentičtí a otevření.
Rodičovství je náročné, ale přináší i spoustu krásných chvil. Jak to cítíte vy jako rodiče?Přijde mi, že se často bavíme o tom jak se naše děti chovají, jaké dělají pokroky a čím nás zlobí, ale už méně sdílíme naše pocity. Rozhodla jsem se s vámi podělit právě o své pocity a příběh mého mateřství s vírou, že pro vás může být povzbuzením, inspirací a dodáním odvahy otevřít se a sdílet.
Zjednodušeně řečeno jako jízdu na horské dráze. Jsou dny a chvíle plné radosti, štěstí, naplnění, které si společně se synem užívám a jiné, kdy jsem naštvaná, smutná, rozmrzelá, podrážděná, někdy se cítím vyčerpaná a bezmocná a jindy plná síly, energie a odhodlání. Ano, je toho hodně, co se děje, ale důležité je, že vím, proč tomu tak je.
Prošli jsme si nelehkou cestu. Velmi jsem se na miminko těšila, vše pečlivě plánovala a nakonec bezproblémové těhotenství bylo ve 34 týdnu ukončeno předčasným porodem císařským řezem. Po probuzení bez syna to byl šok, pocit prázdnoty a zmatku. Navíc na pátý den dostal infekci, popraskaly mu střeva a byl akutně převezen do jiné nemocnice na operaci. Namísto radování se z miminka to byly týdny trápení, kdy jsem byla bez něj doma a mohli jsme za ním jen na návštěvy na JIP. Bezmoc, strach a zoufalství občas vystřídalo zaradování se z malých zlepšení jeho stavu a naděje, že vše dobře dopadne. Naštěstí syn je velký bojovník a po 6 týdnech nás pustili domů, ale se stomií (vývod ze střev). Provázela mě další nejistota a obavy, co bude dál. Nicméně byla jsem šťastná, že to přežil a jsme spolu doma. Uvědomovala jsem si, že byla mezi námi narušena citová vazba a navíc nás provázely problémy s kojením a věděla jsem, že nemáme ještě vyhráno.
Ve čtyřech měsících syn podstoupil další operaci – zanoření stomie, dalších 14 dnů hospitalizace a nepohody, ke které přispěl velmi nepříjemný personál. Stále jsem byla v napětí, ve stresu a hledala, co vše mohu pro syna udělat – jak podpořit náš vztah a zdravý psychomotorický vývoj. Nastudovala jsem si správné polohování a nošení, baby masáže, vyhledala laktační poradkyni a homeopata, zakoupila péřovou peřinku, věnovala jsem se vhodné stimulaci, začali jsem chodit na různé kroužky. Samozřejmě jsem se snažila i najít věci, které by mě dostaly do pohody a pracovala na tom, abych tyto události zpracovala.
Zpětně si říkám, že ani jsem neměla moc času se zastavit a uvědomit si, čím vším jsme si prošli. Postupně s odstupem času na mě začaly doléhat pocity viny, smutku, zmaru, zklamání. Stále nepřicházela ta vysněná pohoda. Ještě syn podstoupil dvě operace s varlátky a jednu hospitalizaci s laryngitidou. Ze dvou let života strávil 10 týdnů v nemocnici a prodělala čtyři operace. A pro mě to mělo také důsledky na zdraví – následně mi diagnostikovali glaukom.
Dnes ačkoli stále řešíme nějaké zdravotní problémy např. žlučníkové kameny (prý důsledkem umělé stravy v inkubátoru) a docházíme na gastroenterologii, jsem pyšná jak na sebe tak na syna – zvládli jsem to!. Navíc se nám i pomocí hry a velmi dobré zkušenosti s obvodní lékařkou podařil odstranit strach z doktorů. Náš Matýsek je velký bojovník a vybojoval to nejcennější – svůj život. Nyní má Matýsek 2 roky a 3 měsíce a nemá žádné vývojové opoždění, je velmi šikovný a hlavně živý kluk až hyperaktivní, což někteří lidé, kteří neznají souvislosti, vyhodnocují jako zlobení. Začínáme dělat Filiální terapii (hravé půlhodinky), takže věřím, že zase nás to posune dál a moc se na tyto chvíle těším.
Pro mě rodičovství bylo a je dřina, ale za ten dětský úsměv, jiskry v očích, objetí a jiné radosti to stojí. Věřím, že teď už bude převažovat jen pohodička. I přesto všechno jsem šťastná, že jsem máma. A vím, že dělám spoustu věcí dobře a také spoustu chyb a nadále budu, ale jsem a stále budu máma, která miluje.
Sdílejte to jak se cítíte jako rodiče a ne jen fakta o tom, co jste dělali, kde jste byli a jak děti prospívají. Můžete začít hned tím, že řeknete jak se cítíte někomu z vašeho okolí.
Můj příběh už znáte, tak jaký je ten váš? Podělte se o to, co s dětmi prožíváte a podpořte, inspirujte a povzbuďte tak ostatní rodiče. Sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená bolest je poloviční bolest. Těším se na vaše příběhy, které posílejte na email: sarka@laskaverodicovstvi.cz a s vaším souhlasem uveřejním na blogu. Každý máte svůj jedinečný příběh a tady máte příležitost jej se stejně smýšlejícími a souznícími rodiči, přáteli sdílet.
Komentáře